Brouzdala jsem na netu a objevila tuhle povídku.. kolik lidí asi takhle končí?

....Venku prší, je chladno, ulice jsou prázdné, jen jednou ulicí se prochází obyčejný kluk. Jeho vrávoravá chůze svědčí o tom, že asi není tak docela při smyslech. Ano, je to tak. V žilách mu koluje látka, kterou si stříkl pro poslední uvolnění svého života. Bylo mu 16, jmenoval se Petr, pocházel s chudé rodiny, která se o něj nikdy nepostarala. Byl to kluk ulice a moc dobře si uvědomoval, že se nemůže v životě spoléhat už na nikoho jiného než sám na sebe. Když Petrovi bylo 12 let, zemřela mu máma. V životě byla to jediné co měl a tak ho to hodně vzalo. Dlouho se s tím nedokázal vypořádat, nevědel co dělat, spoléhal na svého otce, ale ten byl alkoholik a na Petra zanevřel. Když Petrovi bylo 15, zemřel mu i otec. Alkohol ho zabil...
Petr hned putoval do dětského domova, psychicky byl úplně nadně, ale v téhle době měl už Petr svoji první lásku. Moc ji miloval. O ni se mohl vždycky opřít. Věděl, že kdyby ji ztratil, tak už by ztratil všechno. Byl s ní každý den, každou možnou chvíli, ona mu moc pomáhala dostat se z tohoto špatného období a měla ho moc ráda. I ona sama měla moc těžký život, ale nikdy mu neřekla co ji trápí. Jednoho dne za Petrem nepřišla a on dostal strach. Nevěděl co má dělat . Rozhodl se, že přijde on za ní. Když před její domem uviděl černou dodávku a její plačící rodiče, rozbušilo se mu srdce a dostal strašný strach, nechápal co se děje. Od rodičů se nakonec dověděl, že měla nějakou nemoc a že jí nezbývalo moc času...

Nikdy mu o tom neřekla, tolik ho milovala a nechtěla ho trápit, ale tohle mu svíralo srdce. Nemohl a nechtěl dál žít...

 Tak dost vzpomínek, jak tak jde Petr ulicí přicházi k mostu a sedá si na zábradlí, vzhlédne k nebi a se slzami v očích se ptá proč.....
Ještě se naposled zamyslí nad světem plném smutku, špatných lidí a válek... řekne si jen: "Tady to pro mě není..." a skáče. Uvědomuje si, že svět je to nejhorší místo pro žití, ale taky to jediné ... ale už je pozdě... Petr leží v kaluži krve na zemi ... Nad ním už stojí hlouček zvědavých lidí, neuvědomujících si jeho bolest. Jen chtějí vidět dalšího feťáka který skočil...

Mimochodem kdyby se na něj jeho rádoby kamarádi nevykašlali mohl možná žít, člověk si to nikdy neuvědomuje, ale měl by být se svým bližním každou možnou chvíli, protože přece nikdy neví, co ho může i bez vlivu látek napadnout. A Petra napadlo tohle, protože neměl nikoho poblíž,koho by mohl obejmout ...

Mrzí mě to…

Katuš mě pozvala k ní domů, že se podíváme na divko z Evolution Of Dance. Strašně jsem se těšila, protože tenhle ples byl nejlepší ples, jaký jsem kdy zažila a nástup a všechno… bylo to něco úplně jinýho a úplně bombastickýho. Když to Katuš zapla, říkala jsem si, že je to nádherný, jak se mají všichni rádi a jak jsou všichni šťastní a jak je to dokonalý a byla jsem v takovým tom rozpoložení , kdy jsem unešená a nevím proč, dívala jsem se na to jakoby očima těch maturantů. Na jednu stranu to bylo strašně smutný a dojemný, jak se všichni při přípitku objali a dali si pusu a jak v šatně vykřikovali EVOLUTION OF DANCE a zadržovali slzy, protože je to jejich poslední rok, ale na druhou stranu tam bylo vidět to nadšení, ta radost z toho plesu, ta energie číšící z každého jednotlivce… Teď se mi to trošku uleželo a strašně mě to mrzí… a co vlastně? Že já takovou atmosféru nikdy nezažiju. Nikdy nebudeme mít jako třída něco dokonalýho, protože neumíme najít kompromis a neumíme se normálně domluvit a vždycky to končí hádkou. Vždyť když se podívám na naši neschopnost domluvit se na tom, kam pojedeme na výlet – prkotina, jak bychom mohli zvládnout domluvu na něčem takovém, jako je ples? Když se podívám na jedince, kteří řeknou, že ples je trapas a nepůjdou tam nebo na jedince, kteří řeknou, že raději na výlet nepojedou, protože tam, kam se rozhodlo, že se pojede se nakonec nejede tak… není to snad jedno?! Dobrému kolektivu přece nevadí kam jede a je to o tom, že jsou ti lidé spolu a že k sobě mají nějaký vztah – ať už dobrý nebo špatný – neříkám, že se všichni musí milovat… není to o tom?! Vždycky se najde člověk, kterého jiný nemusí, ale taky se najde spousta dalších, které dotyčný má rád a není účel si to užít? Užít si něco s lidmi, se kterými se každodenně už šest let vídám?! Proč k sobě nemůžeme najít cestu? Proč se nemůžeme dohodnout, aniž by se někdo nenaštval? Proč to nejde bez uštěpačných poznámek a nadávek?! Když se zamyslím nad Oktávou B … jde to …  jenže to by se museli nad sebou všichni zamyslet… a pořádně. Vždyť to co proboha předvádí naše třída je k pláči. Možná to teď zase nějako moc hrotím, protože jsem v takové náladě, ale … ach jo. Ukončuji to slovy, že obdivuji třídu s nápadem Evolution Of  Dance, která na všem makala už bůh ví jakou dobu do předu a i když si myslím, že to bez hádek nešlo, dovedli to zdárného konce, protože se snažili a neodešli se slovy – kašlu na vás, nestojíte mi za to. Bohužel tohle by v našem kolektivu udělalo nejspíš dost lidí. A o tom to je. A já Vám, Oktávo, závidím a při pohledu na  to divko sním, že jednou, budu mít kolem sebe taky takový parádní kolektiv a svůj stužkovák si nejvíc užiju a bude mi jedno, jestli tu či toho nebo onoho nesnáším nebo nemám ráda. Nakonec… i na lidech, kteří nám vadí se dají nalézt klady a ne jen zápory… a v ten večer…budu vidět pouze klady. Sním marně? Možná… ale sním…

Jen výplody a zmaty mého já… trávím opět kvůli nemoci dny doma a tak se hrabu v smskách a koukám na televizi a čtu a přemýšlím nad věcma, nad kterýma bych vůbec nepřemýšlela.. no znáte to ne?

Narazila jsem na těchto pár slov:

Budu se snažit dělat krásné lidi hlavně vnitřně krásnějšími…

a tak si říkám, udělala jsem někdy já někoho vnitřně krásnějším? Pomalu ani nevím, co si pod tím představit..  Vnitřní krása… co to je? Jsou to úchvatné chvíle, které jsme s někým prožili a zanechaly v nás krásné vzpomínky? Hezká slova, která se nám vryla do paměti? A co když to jsou chvíle hezké i nehezké, které změnily náš život? Slova, která změnila naše chování? Zážitky, které jakkoliv změnily náš postoj k životu?  Vnitřní krása je snad všechno… Vnitřní krása = člověk … Díky čemu si vybíráme přátele, lásky a lidi našemu srdci blízké? Na postavě přeci nezáleží… na milém obličeji…někomu možná… ale hlavně záleží na povaze, která jde ze člověka skrze slova a to je vnitřní krása ne? A nebo to ostatní lidé nevidí? Nevnímají? Vnitřní krása je jen moje a nikdo jiný k ní přístup nemá? Zmateně tápu myšlenkách…

Tak jsem se zase jednou zamyslela.. je to hrozný.. koukala jsem na poštu pro Tebe a u posledního příběhu jsem byla krokodýl.. Jedenáctiletá holčička s maminkou si pozvala pána, který ji daroval kostní dřeň.. byla strašně nemocná a on jí zachránil život. Vřele doporučuji se na strankách české televize na dnešní záznam pošty podívat a poslechnout si třetí příběh..

Je to hrozný, co se kolem nás děje.. a my? Řešíme kraviny, jako jestli napíšeme dobře písemku nebo jestli mi ten nebo onen něco udělal a přitom kolem nás se dějí hrůzy .. vždyť naše problémy jsou naprosté banality a my je považujeme za závažné a ještě se v tom utápíme a jsme strašně zoufalí, přitom by stačila jen špetka z toho, co se stalo např. té mamince s dcerou .. to bychom se asi zhroutili úplně ne? Otevřme oči a proberme se!! Na světě je milionkrát horších věcí! Radujme se z každé kraviny, protože nikdy nevíme, co se může stát..

Btw těším se až budu plnoletá a budu moct pomáhat lidem..

PS: Je to napsaný narychlo a trochu zmateně, omlouvám se...

*zamyšlená* .. prostě moje pocity..